"Ne; jenom já. Já nemocná a nechodím do práce."
Mánsson se rozhlédl. Byla to tmavá, podlouhlá předsíň, jejíž zařízení se skládalo z laťkového křesla, stolku a plechového stojanu na deštníky. Na stolku leželo několik novin a dopisy s cizími známkami. Kromě dveří na chodbu bylo v hale patero dalších dveří, z toho dvoje široké a dvoje menší, které zřejmě vedly na toaletu a do šatny. Mánsson šel k těm větším a jedny z nich otevřel.
"Tam bydlí paní Karlssonová," řekl chlapík v tričku vyděšeně.
"Tam se nesmí."
Mánsson nahlédl do pokoje přecpaného nábytkem, který zřejmě sloužil jako ložnice i obývací pokoj.
Další dveře vedly do prostorné zmodernizované kuchyně.
"To je kuchyň, tam se nesmí," řekl Turek.
"Kolik je tu pokojů?" zeptal se Mánsson.
"Pokoj paní Karlssonové a kuchyň a náš pokoj," řekl chlapík.
"A toaleta a šatny."
Mánsson se zamračil.
"Takže jsou tu dva pokoje a kuchyň," řekl sám pro sebe.
"Vy podívejte do náš pokoj," řekl Turek a otevřel mu dveře.
Byl to pokoj přibližně sedm krát pět metrů. Měl dvě okna do ulice s pomuchlanými, vybledlými záclonami. Podél zdí postele různých typů a při zdi mezi okny úzká pohovka. Mánsson napočítal šest postelí. Tři nebyly ustlány. Všude se válely boty, šaty všeho druhu, knihy a noviny. Uprostřed stál bílý stůl a kolem něho pět židlí, každá jiná. Kromě toho tu byla vysoká, tmavá mořená komoda u zdi vedle jednoho z oken.

"Je paní Karlssonová doma?" zeptal se Mánsson.
Muž vycenil bílé zuby v širokém úsměvu a rozhodil rukama.
"Paní Karlssonová je ne doma," řekl lámanou švédštinou. "Brzy vrátí doma."
"Tak já tu počkám," řekl Mánsson a vstoupil do předsíně.
Rozepnul si kabát a podíval se na usměvavého chlapíka.
"Znal jste Mohammeda Busieho, který tu bydlel?" zeptal se.
Chlapík se ihned přestal usmívat.
"Ano," řekl. "To je moc strašná: Moc hrozná. Mohammed byl můj dobrá přítel."
"Vy jste taky Arab?"
"Ne; Turek. Vy taky cizinec?" zeptal se nevinně mladík, který ještě nikdy neslyšel jihošvédský dialekt.
"Ne," řekl Mánsson. "Já jsem Švéd."
"Aha, mně se zdála, že vy trošku máte přízvuk jako cizinec," řekl dobrácky Turek.
Mánsson si ho přísně změřil.
"Já jsem od policie," řekl. "Trochu si to tu prohlédnu, jestli proti tomu nebudete nic namítat. Je někdo doma kromě vás?"

Po Melanderově

přednášce nastalo v místnosti ticho. Martin Beck se upřeně díval z okna. Byl bledý, měl zapadlé oči a hrbil se víc než obvykle.
Kollberg seděl na Gunvaldově stole a z kancelářských svorek skládal dlouhý řetěz. Gunvald mu krabičku se svorkami podrážděně vytrhl z ruky.
Do místnosti vstoupil Mánsson s věčným párátkem v koutku úst.
"O čem to tady prokristapána diskutujete?" podivil se. "Třeba je autobus taky nějakej sexuální symbol," poznamenal zamyšleně Gunvald Larsson.
Mánsson na něj zkoprněle zíral.
Martin Beck vstal ze židle, šel k Melanderovi a vzal si zelenou brožuru.
"Já si to půjčím a v klidu si to přečtu," řekl. "Bez vtipných komentářů."
Šel ke dveřím, ale zadržel ho Mánsson, který vyndal párátko z úst a zeptal se:
"Co mám dělat dál?"
"Nevím. Zeptej se Kollberga," řekl Martin Beck zkrátka a odešel.
"Zajdi za bytnou toho Araba," řekl Kollberg a napsal mu na papírek jméno a adresu.
"Co je Martinovi?" zeptal se Gunvald Larsson. "Proč se tak naštval?"
Kollberg pokrčil rameny. "Asi má proč," řekl.
Mánssonovi trvalo víc než půl hodiny, než se stockholmskou dopravou propletl až na Severonádražní ulici: Když zaparkoval vůz naproti stanici autobusu 47, bylo několik minut po čtvrté a už byla tma.
V domě bydleli Karlssonové dva, ale Mánsson si bez obtíží domyslel, které dveře jsou ty pravé.
Bylo na nich připínáčky připevněno osm jmen: Dvě z nich byla vytištěna, ostatní byla napsána ručně velice různými rukopisy a vesměs to byla jména cizinců. Mohammed Busie tam uveden nebyl.
Mánsson zazvonil a otevřel mu snědý muž v pomačkaných kalhotách a bílém tričku.

"Copak se to na nich nepozná předem?"

"Psychopat působí naprosto normálně, dokud nedojde k něčemu, co u něho abnormální sklony probudí. Je to člověk, jehož některý charakterový rys nebo několik takových rysů je vyvinuto abnormálním směrem, zatímco v ostatních směrech je zcela normální, hlavně pokud jde o nadání, pracovní schopnosti a tak dále. Většina lidí, kteří se náhle, bez rozmyslu a bez jakéhokoli zřetelného motivu dopustili hromadné vraždy, se předtím navíc projevovali nejčastěji jako lidé uvážliví, laskaví a spořádaní, od jakých by nikdo nic podobného nečekal. V několika případech v Americe o sobě pachatel vypověděl, že si byl své choroby delší do•u vědom a své destruktivní sklony potlačoval, ale nakonec se jim poddal. Hromadný vrah často trpí utkvělou představou, že je pronásledován, nebo megalomanií, nebo zase chorobnými komplexy viny. Dosti často jako důvod svého činu uvádí touhu po slávě a přání, aby se objevil palcovými titulky v novinách. Téměř vždycky souvisí jeho čin s touhou po tom, aby se nějak uplatnil a prosadil, a s touhou po pomstě. Má pocit, že ho lidé podceňují, že mu nikdo nerozumí a že se s ním špatně zachází. V převážné většině případů má sexuální problémy. "

Bývá menší postavy

nebo trpí nějakou tělesnou vadou či jiným fyzickým defektem, jímž se liší od ostatních lidí. Jeho postavení ve společnosti je bezvýznamné a dětství prožil v nuzných poměrech. Často je dítětem rozvedených rodičů nebo sirotek a v dětství trpěl citovou deprivací. Většinou se před spácháním hromadné vraždy nedopustil žádného trestného činu." Melander vzhlédl a dodal: "Tohle je výsledek shrnutí faktů zjištěných při psychiatrických vyšetřeních hromadných vrahů v Americe."
"Musejí to být naprostí blázni," řekl Gunvald Larsson.

"To je něco jako výzkum trhu," řekl Gunvald Larsson. "To je jejich další specialita. Jdou od domu k domu a ptají se lidí, jestli si myslí, že by dokázali provést hromadnou vraždu. A dva tisíce jim řeknou: Samozřejmě, s radostí! "
Martin Beck se vysmrkal a zarudlýma očima se podrážděně podíval na Gunvalda Larssona.
Melander se pohodlně opřel o opěradlo židle a natáhl si nohy.
"Co tam říkají o povaze hromadných vrahů?" zeptal se Kollberg.
Melander obrátil list a pomalu spustil:
"Hromadný vrah bývá mladší než třicet let, často je plachý a samotářský, ale ve svém okolí mívá pověst řádného a spořádaného člověka. Nelze vyloučit, že pije, ale obvykle je spíš abstinent.

Profoukl dýmku,

začal si ji cpát a přitom pokračoval: "Na rozdíl od nás mají američtí psychologové materiálu dost. Do téhle zprávy zahrnuli mimo jiné škrtiče z Bostonu Specka, který v Chicagu zavraždil osm ošetřovatelek, Whitmana, který z věže zastřelil šestnáct lidí a spoustu dalších postřelil, Unruha, který na ulici v New Jersey za dvanáct minut zastřelil třináct osob, a několik dalších případů, o kterých jste už jistě četli."
"Hromadné vraždy jsou zřejmě americká specialita;" odtušil Gunvald Larsson.
"Je tu několik docela přijatelných teorií o tom, proč tomu tak je," řekl Melander.
"Glorifikace násilí," začal vypočítávat Kollberg, "důraz na kariéru, prodej střelných zbraní poštou na dobírku, válka ve Vietnamu."
Melander zabafal z dýmky a přikývl. "Mimo jiné," řekl.
"Někde jsem čet, že na tisíc Američanů připadá jeden nebo dva potenciální hromadní vrazi," řekl Kollberg. "Jak to mohli vypočítat, to nevím."

Profoukl dýmku,

začal si ji cpát a přitom pokračoval: "Na rozdíl od nás mají američtí psychologové materiálu dost. Do téhle zprávy zahrnuli mimo jiné škrtiče z Bostonu Specka, který v Chicagu zavraždil osm ošetřovatelek, Whitmana, který z věže zastřelil šestnáct lidí a spoustu dalších postřelil, Unruha, který na ulici v New Jersey za dvanáct minut zastřelil třináct osob, a několik dalších případů, o kterých jste už jistě četli."
"Hromadné vraždy jsou zřejmě americká specialita;" odtušil Gunvald Larsson.
"Je tu několik docela přijatelných teorií o tom, proč tomu tak je," řekl Melander.

"Co to je?"

zeptal se Martin Beck. Melander listoval.
"Vyjádření psychologů," řekl. "Dal jsem to brožovat."
"Aha," poznamenal Gunvald Larsson: "A co tam říkají geniálního?
Že chudinku vraha jednou v pubertě vykázali z autobusu, protože neměl jízdenku, a že to v jeho citlivý duši zanechalo tak hluboký stopy..."
Martin Beck mu skočil do řeči.
"To jsou hloupé vtipy, Gunvalde," řekl trochu zprudka. Kollberg se na Martina rychle a překvapeně podíval a obrátil se k Melanderovi:
"Co jsi z toho tlustého pojednání vyčet, Fredriku?" Melander si vyčistil dýmku do kousku papíru, složil jej a hodil do koše.
"Ve Švédsku nemáme žádný precedens," řekl. "Pokud bychom se ovšem nevraceli tak daleko do minulosti jako k Nordlundově hromadné vraždě na parníku Princ Carl. Museli se proto opírat hlavně o americké výzkumy z posledních desetiletí."

Mladík se zastavil

s rukou na klice, ale mlčel. V místnosti bylo ticho. Pak řekl Kollberg pomalu a zřetelně, jako by něco vysvětloval dítěti:
"Nejdřív se zaklepe na dveře. Pak se počká, až se zevnitř ozve Żdále®. A pak se otevře a vstoupí. Je to jasné?" "Jo," řekl mladík, jako by měl v ústech knedlík, a civěl Kollbergovi na nohy.
"Dobrá," řekl Kollberg a otočil se k němu zády. Mladík vyklouzl ze dveří a neslyšně je za sebou zavřel.
"Kdo to byl?" zeptal se Gunvald Larsson.
Kollberg pokrčil rameny.
Byl podobný Stenströmovi," poznamenal Gunvald Larsson.
Melander odložil dýmku, otevřel obálku a vytáhl z ní tlustý brožovaný spis v zeleném přebalu.

"Pravděpodobně,"

ozval se Martin Beck. "Ale kdo ho moh mít před čtyřmi dny, o to jde."
"Nějaký bláznivý Fin," řekl Gunvald Larsson. "To abychom vyjeli autobusem se psem a sehnali dohromady všechny bláznivé Finy, co jich po městě běhá. Veselá práce."
"Řekneme o tom něco novinám?" zeptal se Kollberg. "
"Ne," řekl Martin Beck. "Ani slovo."
Nastalo ticho, všichni přemýšleli. Tohle byla první stopa. Jak dlouho potrvá, než se najde další?
Rozletěly se dveře, vstoupil mladý muž a zvědavě se rozhlédl. V ruce držel hnědou obálku.
"Komu to je?" zeptal se Kollberg.
"Melanderovi," řekl mladík.
"Kriminálnímu asistentovi Melanderovi," opravil ho Kollberg.
"Tamhle sedí:"
Mladík šel k Melanderovu stolu a položil před něho hnědou obálku.
Už byl na odchodu, když Kollberg řekl:
"Neslyšel jsem, že bys byl zaklepal."

Je to trochu jinak,

" než si myslíte," řekl Martin Beck a ukázal kus papíru, na který si poznamenal, co se z telefonického rozhovoru dověděl. "Model třicet sedm, typ Suomi."
"Opravdu?" podivil se Melander.
"To je ten starý s dřevěnou pažbou," řekl Gunvald Larsson.
"Takový jsem neviděl od čtyřicátých let."
"Vyrobený ve Finsku, nebo v licenci tady?" zeptal se Kollberg.
Ve Finsku," řekl Martin Beck. "Jsou si tím téměř jisti. Střelivo bylo taky staré. Vyráběné továrnou na šicí stroje Tikkakoski."
"Em sedmatřicítka," zopakoval Kollberg. "Se zásobníkem na sedmasedmdesát nábojů. Kdo by dnes moh mít takový samopal?"
"Nikdo," řekl Gunvald Larsson. "Ten už leží na dně Strömmenu.
Třicet metrů hluboko."

Proti všemu očekávání zazářilo páteční ráno nadějnou zprávou.
Přijímal ji Martin Beck. Ostatní ho slyšeli říkat do telefonu:
"Cože? Máte? Opravdu?"
Všichni přítomní všeho nechali a zírali na něho. Položil sluchátko a řekl:
"Balistické zkoušky jsou hotové."
"A výsledek?"
"Zjistili druh zbraně."
"Hm," odtušil zklamaně Kollberg.
Samopal," řekl Gunvald Larsson. "Těch se v nehlídaných vojenských skladištích válejí tisíce. Klidně by je mohli zlodějům rozdávat, a ušetřili by za nový visací zámky, který tam musejí týden co týden dávat. Dejte mi půl hodiny času a nakoupím vám jich v podsvětí půl tuctu."

"Ahoj. Máš tam Lennarta?"
"Blíž než si myslíš."
"Co je," ozval se Kollberg.
"Neruším?"
"To bych řek, že rušíš. O co, sakra, běží?"
"Vzpomínáš si, jak to bylo v létě hned po těch vraždách v parku?"
"No samozřejmě."
"Neměli jsme co dělat a Hammar řekl, abychom se podívali na staré nevyřešené případy. Vzpomínáš si?"
"To se ví, že si vzpomínám, a co s tím chceš?"
"Probíral jsem se tou vraždou taxikáře v Boräsu a ty sis vzal toho člověka z Östermalmu, co před sedmi lety zmizel:"
"A kvůli tomu voláš?"
"Ne. Co tehdy dělal Stenström? Právě se vrátil z dovolené."
"Nemám tušení. Myslel jsem, že o tom mluvil s tebou."
"Ne, mně o tom nic neříkal."
"Tak s Hammarem."
"Máš pravdu. Samozřejmě. Tak dobrou noc. A promiň, jestli jsem tě vzbudil."
"Jdi se bodnout."
Martin Beck slyšel, že Kollberg položil sluchátko. Zůstal okamžik stát se sluchátkem u ucha, pak zavěsil také a odloudal se zpátky k pohovce.
Lehl si a zhasl. Ležel potmě a s pocitem, že je starý hlupák.

"To jsou řeči! Když jsi nemocný, tak mi nepovídej, že musíš do práce! Jako by tam měli jenom tebe! Kromě toho bys měl spát, a ne číst stará lejstra. Tu vraždu v taxíku stejně nevyřešíš. Je půl druhé. Dej ty papíry pryč a zhasni. Dobrou noc."
"Dobrou noc," řekl Martin Beck zavřeným dveřím. Zamračil se a pomalu odložil svorkou spojené listy hlášení. Rozhodně to nebyla jen tak nějaká stará lejstra. Byla to kopie čerstvé zprávy o obdukci, kterou dostal večer, než šel domů. Před několika měsíci by to ovšem byla pravda, tehdy četl po nocích dvanáct let stará hlášení o loupežné vraždě taxikáře.
Chvilku ležel a díval se do stropu. Když z ložnice uslyšel manželčino tiché pochrupování, rychle vstal a tiše přešel do předsíně. Okamžik zaváhal, pak pokrčil rameny, zvedl sluchátko a vytočil Kollbergovo číslo.
"Kollbergová," řekla bez dechu Gun.

Martinu Beckovi

netrvalo dvacet let, než si našel ženu. Seznámil se s ní před sedmnácti lety, ihned jí přivedl do jiného stavu a vzali se. Šlo to raz dva.
Stála jako mene tekel v pomačkané noční košili ve dveřích ložnice a v obličeji měla pruhy od polštáře:
"Kašleš a chrchláš, že vzbudíš celý dům," řekla.
"Promiň."
"A proč celou noc kouříš v posteli? Ten kašel máš od toho!"
Rozmáčkl cigaretu v popelníku a řekl:
"Mrzí mě, že jsem tě vzbudil."
"To nevadí. Ale uženeš si zápal plic. Radši zítra zůstaň doma."
"Těžko."

Šla do kuchyně.

Kollberg vstal a zhasl stojací lampu.
"Lennarte! "
"Ano?"
"Jak je Äsa stará?"
"Čtyřiadvacet."
"Vida. Sexuální aktivita u ženy kulminuje mezi devětadvacátým a dvaatřicátým rokem. Píše to Kinsey."
"A u muže?"
"V osmnácti."
Slyšel, jak v kastrole rozšlehává kašičku. Pak řekla: "Ale u muže je to individuálnější. Jestli tě to může potěšit."
Kollberg šel k pootevřeným dveřím do kuchyně a podíval se na svou ženu. Stála u kuchyňského stolu a míchala kaši pro dítě. Měla dlouhé nohy, normální postavu a smyslnou povahu. Byla přesně to, co si přál. Taky mu trvalo víc než dvacet let, než ji našel, a další rok, než se rozhodl.
Teď sebou šila a neustále přešlapovala.
"Třicet sekund," mumlala si.
Kollberg se ve tmě pousmál. Věděl, že za malou chvilku nebude myslet ani na Stenströma ani na červený dvoupatrový autobus.
Poprvé po třech dnech.

"Ani nevím. Prostě se nemáme čeho chytit."
"A tohohle se chytáš? Myslíš snad, že Stenströma někdo zastřelil kvůli těm fotografiím? Proč by pak zastřelil osm dalších lidí?"
Kollberg se na ni upřeně zadíval.
"To je ono! " řekl. "To je ta pravá otázka! "
Naklonila se k němu a lehce ho políbila na čelo.
"Nepůjdem si lehnout?" navrhl Kollberg.
"Naprosto vynikající nápad. Jenom připravím Bodile láhev. Budu s tim hotová za půl minuty. Aspoň se to tvrdí v návodu. Sejdeme se na posteli. Nebo na podlaze nebo ve vaně, nebo kde budeš mít chuť."
"Děkuji, na posteli."

"To říkal Martin taky."

"Martinovi ovšem leccos uniká. Dělá si například starosti kvůli nám. Vycítil jsem to."
"Kvůli nám? Jak ho to mohlo napadnout?"
"Asi proto, že jsem se šel v pátek večer projít ven sám."
"Copak jemu se nikdy nechce z domu?"
"Něco tu nehraje. Myslím teď na Stenströma a ty fotografie."
"Co je na tom tak zvláštního? Mužští jsou takoví. Je na nich hezká?"
"Je."
"Doufám, že víš, co bych teď vlastně měla říct."
"Vím."
"Ale neřeknu to."
"To taky vím."
"A pokud jde o Stenströma, třeba je chtěl ukazovat kamarádům. Aby se pochlubil."
"To by taky nehrálo. Nebyl takový."
"Proč nad tím tak hloubáš?"